Nemám ráda, když se musím chovat podle toho jak chtějí ostatní. A ještě víc nemám ráda dělat to, co chtějí ostatní. Já jsem prostě já a tak se i chovám, tak myslím, tak dělám. Když mi něco vadí, tak to řeknu, když se mi něco líbí, taky to řeknu. Rozhodně to neberte tak, že jsem drzá a sprostá na ostatní. To ne. Věřím přece v karmu.😀
Vždycky jsem si zakládala na tom, že se nepřetvařuju a řeknu to, co si myslím. Často jsem se dohadovala s lidmi, byla jsem šíleně vznětlivá. S věkem přišel (trošku) i rozum. Tudíž jsem se v určitých chvílích naučila být zticha a jen si myslet svoje. A taky se přetvařovat. To si žádá dnešní doba, občas je to prostě potřeba... Celou dobu, kdy jsem chodila na střední a pracovní zkušenosti měla sem tam z nějaké brigády, jsem si myslela, že svět dospělých je hrozně super. Dospělí se chovají rozumně, nelžou si, mluví přímo, nemají zapotřebí řešit věci za vašima zády. Jsou prostě DOSPĚLÍ. Po mých prvních pracovních zkušenostech jsem sakra rychle prozřela. A nezapomenu, jak vyděšená a frustrovaná jsem z toho byla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Svět dospělých je hnusný, prohnilý a člověk musí být hodně opatrný. To co jsem myslela, že po střední už nezažiju byl velký omyl. Potom, co je člověk svědkem všech těch pletich a intrik, nevěří vlastním očím a uším. A když je do toho zapletený i nadřízený, tak to potěš koště. S autoritama jsem problém zrovna neměla (pokud nebyla vynucená). Ráda ale věci dělám po svém. Nevěřím, že je jen jedna TA správná cesta, kterou vás učili ve škole. Pořád zjišťuju nové informace, čtu, hledám. Problém je potom ovšem, když je mi toto vytýkáno. A já NEMÁM právo prosazovat svůj pohled a názor. Musím držet ústa a chovat se podle předepsaných vzorců. K čemu? Tohle byl jeden z důvodů, proč jsem šla podnikat. Abych mohla být sama sobě paní. Nikomu se nezodpovídat a být naštvaná maximálně sama na sebe. A tak nějak se odříznout od veškerého řešení cizích životů.

Ono to ale není zase tak jednoduché. Svět mi pořád bohužel ukazuje, že i když nemám nadřízeného, poslouchat stejně musím. Pořád je komu se zodpovídat. Musíte si dávat pozor co a kde řeknete, nedej bože napíšete. Ne, svobodou slova se ohánět nebudu.😄 Hlavně že jsme byli od malička vedení k tomu nelhat a být upřímní. Půlka lidí pravdu nesnese a ta druhá ji slyšet nechce. Takže v rámci zachování dobrých vztahů mezi přáteli, je občas lepší mazat med kolem huby. Ale co názor, že pokud jsou to naši kamarádi, budou nás respektovat takoví jaký jsme? Hmm. A co tohle: co když jsme už s tou upřímností otravní? Co když občas nevědomky ublížíme? On je trochu rozdíl mezi upřímností a takovým tím "řeknu co si myslím a děj se vůle boží". Ta druhá varianta je mně osobně nesympatická a takového člověka bych vedle sebe nechtěla. A když ho tam nechtějí ani ostatní, zůstanete za chvíli sami. Nebudete mít nikoho, pořídíte si dvacet koček a budete koukat na TV Barrandov 24/7. Nádherné vyhlídky. Takže když to shrneme, měli bychom se chovat tak, abychom nikomu neublížili a neurazili ho.
A co ublíží mně? No, věc kterou do dneška opravdu nedávám a kazí mi trochu skóre je to, když vím, že jsem v právu a je mi dokazován opak. Takový ten pocit bezmocnosti a bezpráví. To je fakt asi to nejhorší. Křivda. A úplně nejhorší je, když se člověk od toho neumí odprostit a pořád to v sobě má. Já to do dneška 100% neumím a pořád s tím bojuju. Aspoň jsem se dopracovala k tomu, že vím, jak s tím tak nějak naložit  a vyventilovat to - cvičím jógu. Někdy ale ani ta jóga nestačí. Nestíháte ventilovat a křivda se ve vás usazuje. A to je potom slzavé údolí, pocit zbytečnosti a nechuť k čemukoliv. Marně se přemlouváte a hledáte způsob jak odpustit, jak se vrátit zpět do starých kolejí. Mnohdy je to dlouhodobá záležitost. Já si pocity spojené s křivdou promítám stejně jako důvěru, na keramickou vázu. Tu když rozbijete a slepíte, pořád tam bude prasklina. Můžete ji přelepit líbivou samolepkou, ale pořád tam bude. Takže když už se jednou mně něco takového stane, tak to prostě někde v koutku duše zůstane. A s tím asi už člověk jen tak nic neudělá. Znám lidi, kteří v takovém případě ukončí veškeré kontakty a "koupí si novou vázu". Taky jsem často mívala takové nutkání. Ale ono je to možná i horší, než si to sama v sobě srovnat a odpustit. Na to si ale musí každý přijít sám...
Tímto ukončuji noční psaní. Snad to nezní tak depresivně jak jsem se u psaní prý tvářila.😄
Přeji hezký víkend a mějte se krásně. Ahoj!