Největší zkouška našeho vztahu

20:58

Občas se věci prostě poserou nepovedou...

Věřím na karmu a často si říkám, že se všechno děje z nějakého důvodu, že nic není jen tak. Občas se ale musím sakra snažit, abych přišla na to, proč se to vůbec děje, a proč zrovna nám.
Od začátku co jsme s Danem spolu se nám vesmír snažil naznačit buď, že spolu být nemáme, anebo nám to někdo nepřeje. Nebyli jsme spolu ani měsíc, když mi zazvonil telefon s tím, že měl Dan nehodu na kole a potřebuje odvézt do nemocnice. Byla z toho (jen) zlomená ruka a velké odřeniny. Nemilý úraz těsně před triatlonovou sezónou. Samozřejmě jsem netušila, že Dana nic nezastaví a bude pokračovat v trénování.

Trénovat se musí za každých okolností. 

Tím se odstartovala tzv. "Řada nešťastných příhod". Komukoliv jsem vyprávěla jak to s náma je, rychle se pokřižoval a dal se na útěk se slovy: „Bůh vás ochraňuj!“ Pokaždé jsme si vyslechli, že nás někdo musel proklít, anebo má doma woodoo panenky a píchá do nás špendlíky, pěkně jeden za druhým. 
Nejhorší bylo, že se všechny příhody stávaly Danovi na závodech. Píchlá obě kola, přetržený řetěz, naražení choulostivých partií, otřes mozku, jednou kotník, podruhý kotník... A to jsem určitě na něco zapomněla! Pro člověka, který sportu obětoval naprosto všechno a vždycky si šel tvrdě za svým snem, je to neskutečná podpásovka. Dost často se stávalo, že jsem přišla domu, Dan ležel na zemi v obýváku a vedl monology o tom, jak se vším sekne. Já bych se na to popravdě vykašlala už po druhým zranění a šla bych hrát šachy. Nedokážu napsat, co pro mě bylo horší. To, že se to všechno vůbec dělo, nebo člověk kterého miluju v depresích? Znala jsem Dana jako kluka, který co řekl, tak udělal. Už v době kdy dělal canicross (běh se psem) chtěl být nejlepší. A ano, stal se mistrem světa. Potom, co přešel na atletiku a z atletiky na triatlon, se hned druhou sezónu dostal na Havaj, opět na mistrovství světa. Nikdy nepochopím, kde se to v něm bere a nikdy nepřestanu obdivovat zarputilost jak jeho, tak ostatních sportovců, kterým to nespadlo rovnou do klína a museli si za tím jít. Takže v momentě, kdy takový člověk totálně vyhasne a neví co sám se sebou, je něco špatně. A vy nevíte jak mu pomoct, protože vy sami jste nikdy pro nic tak moc nežili...
Takhle jsme se teda protloukali sezónou. Vždycky, když už se zdálo, že se vše obrací k dobrému, nám cosi tam nahoře ukázalo, že to byla jen iluze. Ze začátku jsem z toho měla deprese i já, často jsem brečela, komu jsme co udělali, jak je život nespravedlivý a podobný kraviny.  Nechápala jsem, kde Dan bere sílu se vždycky zvednout a pokračovat. Měla jsem totiž neodbytný pocit, že mám špatnou karmu a Danovi se nedaří kvůli mně.😃A potom, co nám to i pár lidí naznačilo, přišla chvíle se zamyslet. Bylo na čase se přestat litovat a být Danovi oporou. A popravdě nám všechny nemilé události tak zevšedněly, že jsme si na ně prostě zvykli a začali je brát s humorem. 
Pozn. Když člověk vypráví co se stalo příteli na závodech, a se smíchem popisuje, jak ho rám kola bouchl do mužských partií, nepůsobí to na okolí zrovna fajn.😂(Ano, toto si zaslouží nominaci na "nejhorší přítelkyni roku"!)
Řada nešťastných příhod se nám potom spíš přesunula do osobního života a sport měl chvíli oddych. A s odstupem času jsem za to i vděčná, protože jsme se naučili říkat takové to klišé: „No co, aspoň máme jeden druhého.Za což jsem byla neskutečně ráda, protože bych jinak skončila minimálně v Bohnicích.
Před koncem roku 2016, po závodu zvaným Winterman a naší žádostí o ruku, (psala jsem zde: Jak mě můj přítel o ruku požádal) se nám vyšší mocnosti ozvaly znovu... Seděla jsem v práci, Dan byl na běžeckém tréninku. Zazvonil mi telefon (který jsem mu vysloveně vnutila, ať si sebou vezme), rozhovor na pár sekund. Opět kotník... Takže sled událostí: rychle pro auto, honem pro Dana a rovnou na do nemocnice. Na chíře prostě klasika, vždyť jsme tam snad častěji než doma. Verdikt jasný - výron kotníku, kloub vyskočil mimo kloubní pouzdro. Samozřejmě jen rentgen, nějaký ultrazvuk jestli nejsou poškozené šlachy ani náhodou. Ano, můžeme si za to sami, že jsme jeli do děčínské nemocnice, já vím. Naštěstí jsme se poučili z minula, takže jsme sebou měli berle, aby chudák Dan nemusel skákat po jedné noze, jako posledně. K sádře jsme vyfasovali fraxiparin (injekce na ředění krve), a to takovou dávku, že si dodneška klepeme na hlavu. Doma měl Dan bolesti, nohu musel mít pořád nahoře, jinak nic co bychom neznali. 

Tou dobou jsme měli zarezervovaný pobyt na Moravě a otázka byla, jestli vůbec odjedeme. Ale noha se lepšila každým dnem a navíc si Dan vystačil s tou druhou, po které neustále skákal. I o berlích byl rychlejší než kdokoliv jiný a do toho všeho chodil aspoň do posilovny, když nic jiného nemohl. Takže na Moravu jsme odjeli a měli plnohodnotný pobyt, protože Dan dělal všechno s náma. Např. výlet na Svatý kopeček v Mikulově. Podotýkám, nikdo ho nenutil, je to dospělý člověk, tudíž si může dělat co chce (bohužel).
Krkolomná cesta na Svatý kopeček.

Jsme tam!😆
Předposlední den pobytu si Dan nakopl zdravou nohu o železný schod. A cestou domu prohlásil, že ho to docela bolí. Týden jsme tomu nevěnovali pozornost, hlavně já, která prohlásila, že s tím nic nemá. Dan zná své tělo hodně dobře a je zvyklý, že se hojí rychle, takže po týdnu řekl, že chce radši na chíru, protože ho to bolí pořád stejně. Na té nakopnuté noze pořád poskakoval, balancoval na ní ve sprše, stále chodil do posilovny a kdo ví co všechno. Nebudu vás napínat, v nemocnici nám oznámili, že má na dvakrát zlomenou malíkovou hranu. Řekla jsem si, že super, že mu sundají kotník a jen mu dají sádru na tu druhou nohu. Ale omyl! Bylo mi řečeno, že bude mít sádry dvě! A že musím sehnat invalidní vozík, protože v nemocnici zrovna na půjčení nemají. Jinak si ho tam prý nechají. Dan by tam nezůstal ani za zlatý prase, takže jsem úkolovala rodiče a vymýšlela co a jak. Nakonec to vše dopadlo, a když jsem se vrátila z práce domu, už tam Dan čekal. Takže si to sečteme: přítel na vozejku, v našem malým bytě, já podnikání na krku a sportovní kariéra bůh ví kde. Jestli se někdy něco fakt posr.. tak to bylo teď. V ten moment jsme na sebe jen koukali a oba si v duchu říkali, že tohle je už opravdu strop toho všeho, co se nám kdy mohlo stát. Věta "Vždycky může být hůř." nějak ztrácela na významu. Protože jediný co bych teď čekala by bylo tornádo a tsunami v jednom. No a co teď? Jak udržet sportovce s chrtí krví na místě? Začal kolotoč, kdy já ráno vstala, udělala oběma jídlo, došla se psema, odjela do práce, zatrénovala si a vracela se domu s mizernou náladou, že chudák Dan trpí, upoután na lůžko. První týden byl dost krušný. Návštěvy a rozhovory typu: „To už nebudeš sportovat viď?“ Kontroly v nemocnici, kdy nám pokaždé řekli něco jiného... Psychika šla hrozně dolu, nikdo jsme nevěděl co bude, jak to bude a hlavně kdy to bude. Na druhou stranu, když hrozila u nás doma výměna názorů, sebrala jsem se, zamkla jsem ho v bytě a šla k našim.😅
Jednoho dne jsem přišla domu a Dan neležel na gauči. Balancoval na vozíku na zadních kolech a koukal při tom na seriál. Místo pozdravu mi oznámil: „Podívej se prosím tě jakej je světovej rekord, já balancuju už 50 minut!". A tím začal nový start. Začal se mnou jezdit do práce, venčil se mnou psy a "chodil" do posilovny! A mně došlo, že člověka, který je srdcem a duší sportovcem prostě nic nezastaví. Po měsíci kdy mu sundali kotník a on opět chodil o berlích, mi přišlo, že mu je snad i líto, že musíme vozík vrátit.😄
Nikdy se nevzdávej!

Započali jsme rehabelitace a po sundání i druhé sádry se vše vrátilo do starých kolejí. Dan spolupracoval snad s nejlepším fyzioterapeutem na kterého mohl narazit. Hlavně díky jeho vědomostem se hned mohl vrátit k tomu, kde přestal. Touhle dobou už zase klasicky trénuje a nikdo by neřekl, že měl odmlku na 3 měsíce. 
Nutno podotknout, že nás to donutilo se na pár věcí začít dívat trochu jinak (i třeba to, jak je naše město ne-bezbariérové). Byla to pro nás opravdová zkouška vztahu a chtě nechtě musím napsat, že nás to zase posunulo dál. A tak nějak doufám, že jsme si to na hodně dlouhou dobu vybrali a bude klid!😄 
Mějte se všichni krásně a pamatujte na citát, jehož autorem je Charles Bukowski: „Svět patří těm, co se neposerou.“                                                                                                              

                                                                                                     



You Might Also Like

4 komentářů

  1. Moc hezké - zasmála jsem se i zamyslela nad úhlem pohledu na některé věci a jejich důležitost, Dana zdravím a blahopřeji k takové přítelkyni, jako jste Vy.....

    OdpovědětVymazat
  2. Super, příklad pro všechny, co fňukají kvůli malichernostem!!!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Play Casino Blackjack 888 Free Online - Thauberbet 10cric login 10cric login 카지노 카지노 바카라사이트 바카라사이트 2642Play the Rainbow Riches Free Play or for real money at

    OdpovědětVymazat
  4. The 13 Best Casinos Near Harrah's Philadelphia, PA - Mapyro
    Find the best 태백 출장안마 casino near Harrah's Philadelphia in Philadelphia (Pennsylvania), USA. in the 평택 출장안마 beautiful 양주 출장안마 area of the 평택 출장안마 Philadelphia 아산 출장안마 casino district, Harrah's

    OdpovědětVymazat

Oblíbené

Like us on Facebook